Atala

Atala, aneb láska dvou divochů na poušti
Napsal: Francois René de Chateaubriand
Překlad: Josef Jungmann, 1869
Cena: 1600 Kč
kniha je šitá ručně a desky i krabička jsou tištěny také ručně
ilustrace v knize jsou pořízeny podle originálních dřevotiskových tisků
kniha je koncipována jako náhrobek, který vybalujeme z druhých desek, které symbolizují živou a mrtvou krajinu








 


náklad: 300 kusů
objednání: mayake@seznam.cz 
                 http://shop.ontogenie.cz/





 











Sám Jungmann asi ani sám netušil, že Chateaubriand ve svém mladém věku měl za vzor Miltna a do francouzského jazyka přeložil Ztracený ráj. Překlad jej profesně nasměroval a za dob francouzské revoluce napsal dílo, které nasměrovalo kulturní vývoj v celé Evropě. Onou knihou byla Atala, kniha před znamenající romantismus. I velký Geothe z ní čerpal pro sebe inspiraci. Atala vyšla v letech 1801 a Jungmann ji přeložil už čtyři roky po té. Je zajímavou shodou životních a politických událostí v Evropě, že i přesto, že v době, kdy Jungmann dílo přeložil, se v Praze nacházel Chateaubriand. Snad neznalostí společenskou, nebo nepřízní osudu se stalo, že i přesto, že se Jungmann mohl setkat s tímto velkým spisovatelem, k setkání nedošlo a Chateaubriand se nikdy nedozvěděl, že jeho milovaná Atala byla základem pro praktické uplatnění českého jazyka.
Ve svých dobách vydání a překlady těchto knih měly ovšem velkou roli při vzniku utváření společnosti. Jejich ovlivňování napříč časem se může skoro až jevit jako magické. Všichni tři výše zmínění spisovatelé bojovali za svobodu, za svobodu člověka jako jedince. Což se pro neznalého člověka může jevit, až jako neuvěřitelné, když si uvědomí, že Milton napsal Ztracený ráj v roce 1607, jako naprosto slepý. Chateaubriand cestoval do nové země Ameriky, kde se setkal s Washingtnem a pozoroval život Indiánů, díky jejichž životu se přiblížil více Bohu. Proto, by-jsme dnes měly být hrdi právě na tyto dvě knihy a musíme si plně uvědomit, že kdyby nebylo těchto dvou lidí, kteří překonali značné nepřízně osudu, nikdy by si je Jungmann nemohl zvolit, pro vytvoření českého jazyka. A my by-jsme nejspíš neměli slova, jako duše či duch. Jak by asi vypadalo naše myšlení bez vlivu těchto knih?



Ukázka textu

Tyto myšlénky přemítány jsou u mne celou noc na zábřehu spádu, na nějž jsem se díval při měsíci. Ráno na úsvitě hostitelé moji opustili mne, tihnouce dále pustinou. Mladí bojovníci předcházeli, manželky zavíraly tažení; onino ostatky svaté, tyto novorozené své nesouce. Starcové kráčeli zdlouha u prostřed, mezi předky a potomky svými, mezi těmi, jichž nebylo více, a mezi těmi, jichž nebylo dosavad, mezi památkou a nadějí, mezi vlastí ztracenou a vlastí budoucí. Ó, jaké slzy skormucují samotinu, když se tak opouští země otcovská, a když viděti s vrchu hory vyhnanství posledníkráte ten krůvek pod kterým člověk býval ukájen, a ten potok u chaloupky, tekoucí truchlivě pustou krajinou vlasti!
Indové nešťastní, jež viděl jsem blouditi v poustách nového světa, s popelem otcův vašich! Vy, ježto chovali jste mne hostinky v bídě své! já bych nemohl dnes tolika učiniti vám, nebo bloudím jako vy, jsa hříčkou lidem a méně šťastným vyhnancem, že nemám s sebou kostí otců svých.